Vistemat   a  Termovit .

V šedesátých letech , po uvedení do provozu moderní 6.vysoké pece uvažovalo vedení závodu o dalších technických inovacích. Jednou z nich bylo i využití vysokopecní strusky na výrobu nehořlavého ,vláknitého isolačního materiálu , který nutně potřebovali stavbaři pro lepší tepelné zabezpečení staveb. Pro nás vysokopecaře to znamenalo zajištěný  prodej isolačního výrobku a lepší využití strusky. Bylo rozhodnuto: Závod 1. postaví  výrobní linku. Společně s Výzkumným ústavem stavebních hmot Brno vznikal projekt a posléze  výstavba poloprovozní linky.  Technologii poskytli výzkumci, naši zaměstnanci po zaučení zahájili zkušební výrobu isolačních desek  Vistemat – Vítkovické struskové isolační materiály.

V kontinuální kupolové tavící peci se koksem roztavila struska a kyselé přísady. Tavenina se pomalu vytékala na čtyři rychle se otáčející rozvlákňovací kotouče, kde se tvořilo  struskové vlákno , to se vzduchem ochladilo a potom  usazovalo  v komoře. Vrstva minerálních vláken se pokropila fenolformaldehydovou pryskyřicí , která vlákno slepila a zpevnila .Usazovací komora byla slabým místem výrobní linky,protože vrstva vláken nebyla rovnoměrná, vznikaly desky s nerovnoměrnou hmotností a tím i nerovnoměrnýmí isolačními vlastnostmi.  Tak zvaná druhá jakost. Rozdělení výrobků na první a druhou jakost prováděla pracovnice za lisem na konci linky podle  daných kriterií jako: chyby v tloušťce, ořezu, obsahu pryskyřice a vzhledu.

Na výrobním zařízení pracovalo celkem 30 pracovníků vč. údržby. Měli k dispozici velmi slušně vybavené sociální zázemí  se šatnami, sprchami , jídelnou ,kde se dovážely obědy.  Výrobní středisko nebylo oplocené a nestálo také v areálu vysokopecního závodu (čehož občas využili nesvědomití zaměstnanci k návštěvě hospůdky), ale na haldě ,kam museli zaměstnanci dojíždět autobusy DPMO. Všude byl pořádek , tak nezvyklý v socialistických stavebních podnicích a také dodržování technologických předpisů bylo na velmi dobré úrovni. Prostě středisko, které si na sebe vydělalo. A že fenol formaldehydová pryskyřice nebyla pro zdraví žádným přínosem se tenkrát neřešilo.

I přes odloučenost od závodu začalo být středisko Vistemat brzy velmi známé, protože nazelenalé strusko- vláknité desky 120 na 60  II. kvalita  byly mimořádně žádané zboží u soukromých stavebníku. Nikdo se nepídil po surovém železe, ale po Vistematu byl „hlad“ stále, protože  druhou jakost si mohli odkoupit stavebníci za nižší cenu. A to bylo vysokopecní terno. Stavebníci z blízka i daleka chodili do závodu s prosbou o odprodej druhé kvality.  Za prodej Vistemat dvojka se nikdy nebraly úplatky, ale někdy bylo možno získat stavební nebo dodavatelské preference. Tenkrát bylo všeho málo a budovat bylo potřeba. Také jsem si Vistemat koupil na stavbu domku.

Vistemat byl a je pojmem i v době kdy jeho výroba byla postupně nahrazena jinými lehčími vláknitými isolačními hmotami.   Po omezení výroby  Vistematu byla celá linka doplněna zařízením na výrobu TERMOVITU.

Na začátku 70-tých let byl vysokopecní proces intenzifikován, snižovala se spotřeba koksu,zvyšovala se teplota dmýchaného větru. S tímto procesem začalo stoupat procento poruch ,které byly způsobeny nedokonalou tepelnou izolací mezi žáruvzdorným zdivem a ocelovou konstrukcí ohřívačů větru , horkovětrným  potrubím  a podobnými vysokopecními prvky.  Vistemat naprosto nestačil . Hledali jsme jiný materiál schopný teploty nad 1200 stupňů C vydržet. A našel se. Někde na západě, snad v USA , byl vyvinut vláknitý materiál na bázi AL 2 O3,který se používal  v raketovém průmyslu a vydržel teploty přes 1260 stupňů Celsia. To by bylo něco pro nás, to potřebujeme. Ale tenkrát dovoz ze západních zemí byl těžko dostupný a sektor stavebnictví, kterému vývoj náležel jako obyčejně pokulhával.

 Co dělat, musíme si pomoci sami. Tak v roce 1975 bylo rozhodnuto : „jdeme do toho“. Začalo jednání s výzkumníky z Prahy o možnosti provedení a cesta se zdála být schůdná, hlavně proto, že bylo možno využít linku Vistemat, tu upravit, doplnit a zkusit  výrobu. Nechci detailně popisovat začátky výroby Termovitu, ale můžete si ji přečíst na mém Blogu. Přes veliké technické potíže a finanční problémy se díky maximálnímu nasazení  výzkumných pracovníků (garanti technologie) a hlavně zaměstnanců provozu110 a technického oddělení našeho závodu , byl 21.12. 1978 proveden první slavnostní odpich a rozvláknění  vítkovického Termovitu. Byli jsme první neutajovaná výroba v Evropě. Senzace a obdiv v celém hutním sektoru bývalé RVHP. Opět se projevila vypěstovaná schopnost lidí v našem závodě řešit úspěšně a hlavně okamžitě technické a výrobní problémy . Byl to zasloužený úspěch, hutníci dostali  super izolační materiál.

A co soukromíci? Ti mohli použít Termovit na izolaci doma vyrobených kotlů k ústřednímu topení.

 

                                                                         

                               21.srpen 1968

Na  ten den nelze zapomenout.  20.srpna odpoledne  jsme odcházeli  z práce s pocitem , že je skoro všechno  v pořádku ( provoze není nikdy úplně všechno v pořádku).  Pece vypouštěly surové železo podle harmonogramu, poruchy žádné, surovin dostatek a doprava jezdila „načas“. Provozní klid. Těším se na  večer strávený doma s rodinou a návštěvou z jižní Moravy.

V noci ,nebo nad ránem, mi drnčí na nočním stolku telefon. To nevěstí nikdy nic dobrého, asi nějaká vážná porucha, říkám si v polospánku.  Zvedám sluchátko a slyším nervozní hlas dispečera:“ Josefe, je zle. Před branou stojí tank a další jedou okolo, pusť si zprávy a uslyšíš co se děje ,jsme obsazování  Rusáky. Přijeď co nejdříve do závodu . Snad se nějak dostaneš. Svolávám všechny vedoucí. Nashle.“

 V momentě jsme všichni vzhůru, já se oblékám a rodinná návštěva i manželka uvažují co dále. Jen roční syn Zbyněk klidně spí. Po krátké poradě je rozhodnuto. Návštěva pojde domů na jižní Moravu, Zbyňka zavezeme k paní která jej vždy dopoledne hlídá , manželka musí do práce lidem připravit výplatu a já pádím do garáže pro auto a rychle do závodu.

Cestou si vybavuji povídání mého prvního šéfa Jendy o tom jak organizovali vysoké pece, když přišli Němci obsadit Ostravu. Je to zajímavá paralela.

Před závodem stojí ruský tank a míří na vstupní bránu. Dovnitř vstupuji jako vždycky a běžím na dispečink zhodnotit situaci. Oba dispečeři hlásí:“ Prozatím všechno jede“.  Oddechnu si a říkám „plynovému dispečerovi“ drž bečku (plovák plynojemu) nahoře. To znamená plný plynojem. Mezitím se schází skoro celé vedení závodu, aby rozhodlo co dál. Válečné poznatky z roku 1939 se začaly uplatňovat a první rozkazy byly vyřčeny. 

Za prvé: zajistit, aby všechny agregáty měly svou obsluhu, pro případ ,že by se lidé z domovů nedostali do práce a nemohli vystřídat současné osádky.   Pro lidi, kteří nemají vystřídání a musí zůstat u strojů je nutné zajistit jídlo a pití v kantině.               

        Za druhé: částečně omezit výrobu pecí,  aby nevznikaly zbytečné poruchy, které by se těžko odstraňovaly.  

           Za třetí: získat informace o fungování dopravy a její výhled (pokud možno).  Dodržovat harmonogram odpichů.                         

            Za čtvrté: zkontrolovat a doplnit všechny zásobníky koksu, aglomerátu a vápence a zjistit stav ve výrobě a dodávkách těchto materiálů 

            Za páté :  Zajistit rozpis mimořádných služeb vedoucích na všech střediscích a provozech. Závodní mimořádná služba bude pracovat na dispečinku a bude informovat podnikové vedení  .

Žádná politika, výroba měla přednost. Tíživá situace se projevila příznivě na všech lidech v závodě. Povinnosti a úkoly, i mimořádné, byly plněny přesně a včas. Lidé si vycházeli vstříc, nikdo nebručel a nenadával . Stáli jsme při sobě, protože nikdo nevěděl co bude dále. Pojede závod, budeme chodit do práce, nebude se zatýkat?  To nikdo nevěděl.

Většina vedoucích byla v závodě a sledovali vývoj „internacionální pomoci“.  Sledovali jsme zprávy z rozhlasu, ale ty se týkaly hlavně Prahy.  Z Ostravy skoro nic. Tak jsme dělali to co jsme uměli nejlépe,vyrábět surové železo a zajišťovat plyn pro chod podniku. 

Střídání proběhlo dobře, na odpolední směnu  přišli všichni    pracovníci. Agregáty byly obsazeny, doprava fungovala.  Vedení rozhodlo, že někteří vedoucí půjdou v 18.hod  domů si odpočinout  a nastoupí zítra v 6.00 hod do práce.  Bylo nutné zajišťovat kontinuitu řízení výroby.  

Také střídání z odpolední na noční směnu proběhlo bez problémů, výroba běžela  a doprava fungovala.

Příští den ráno vedení zhodnotilo situaci , omezilo mimořádné služby s cílem stabilizovat výrobu a předejít poruchám.

První šok přešel a všichni začali uvažovat co bude dále, jaké bude zásobování základními potravinami a hlavně zjišťovat co doma v ledničce nebo spíži chybí . Bude cukr a chléb? Budou výplaty? Kde zásoby koupíme? Měli jsme obavy zda lidé místo do práce nebudou běhat po obchodech  a doplňovat zásoby.  Proto mimořádné služby vedoucích ve zmenšeném rozsahu pokračovaly  .

  V průběhu dalších dnů  se v našem závodě  nic mimořádného nestalo, výroba se dostávala do normálu  , služby byly bezpředmětné a byly zrušeny.  Zaměstnanci chodili do práce a vedení státu se připravovalo  na další politický boj.  Ale to už je jiná kapitola.     

A závěr: ani Němci v roce 1939,ani Rusové v roce 1968 si nedovolili vysoké pece ohrozit nebo zastavit.   AŽ………