Vítkovická koksovna.

 Z vysokých pecí na koksovnu bylo jen pár kroků. Mohli jste jít kolem první vysoké pece,druhé ústředny a chladící věže koksu, nebo podchodem pod rudným mostem u čtvrté vysoké pece. Vždy jste se dostali do úplně jiného „světa“, světa koksu. Zmizela vůně žhavého tekutého i spáleného železa , zmizela dráždivá sirná vůně strusky. Byli jste na koksovně, kde vonělo pomleté koksovatelné uhlí, žhavý i vodou schlazený koks,nebo karcinogenní surový koksový plyn plný dehtu a benzolu. Každý provoz vysokopecního závodu voněl jinak. Byly to pro nás známé vůně. Byli jsme skoro doma.

Vítkovická koksovna byla nejstarší koksovnou v Česku . První písemná zpráva o existenci koksovacích pecí v Rudolfově huti, předchůdci Vítkovických železáren, pochází z roku 1831.

Koksovny  bývají situovány v areálech hutí - hutní koksovny, nebo v blízkosti šachet - důlní koksovny. Vítkovická koksovna byla mimořádná; nacházela se jednak v blízkosti  vysokých pecí a také v sousedství Dolu Hlubina. Takové umístění koksovny bylo unikátní. Uhlí ze šachty bylo dopravováno přímo „přes plot“ pásem do uhelné služby(US) koksovny. Pro toto situování  se vítkovická koksovna( bez chemické části), spolu s přilehlým dolem a vysokými pecemi stala v r. 1999 součástí národní kulturní památky (dnešní Dolní oblast Vítkovice).

Památkáři chtějí, aby taková památka (průmyslová památka) zůstala do budoucna v takovém stavu, v jakém byla v okamžiku ukončení provozu. To zdaleka neodpovídá současnému stavu koksovny v památce; co zbylo je torzo, které jen připomíná vítkovickou koksovnu, nic víc. A to se proslýchá, že se připravují další bourání a demontáže zejména v rámci koksárenské baterie č. 5.

 Vložit druhou část koksovny

Ale pozor, koksovací baterie měly jednu základní potřebu. Po celou dobu životnosti (

                  Nové čistění vysokopecního  plynu.

Psal se rok 1960  , závod 1. vysoké pece procházel modernizací,  byly , mimo jiné, zavedeny dvou zvonové sazebny , které umožnily zvýšení tlaku plynu ve vysoké peci a nastala revoluce v technologii čistění plynu.

Stará plynočistírna Elga byla zrušena(1969) , byly zrušeny vodní  skrubry, Theisen. Jen prašníky na hrubé čistění vysokopecního plynu  v bízkosti pecí zůstaly. Plocha ve středu závodu se uvolňovala  a čistění vysokopecního plynu z pecí 1, 4 a 6 se přesunulo do nové ,licenční, čistírny LURGI.

Vyrostl nový prostorný velín s usměrňovači elektrického proudu v přízemí. Byly vybudovány  vodní skrubry, venturiho čističe a hlavně finální , mokrý elektrostatický odlučovač nečistot a vodních kapek. Každá nádoba měla ve spodní části specielní uzávěr, který nepropouštěl plyn , ale jen znečištěnou vodu do odpadního kanálu.

                               21.srpen 1968

Na  ten den nelze zapomenout.  20.srpna odpoledne  jsme odcházeli  z práce s pocitem , že je skoro všechno  v pořádku ( provoze není nikdy úplně všechno v pořádku).  Pece vypouštěly surové železo podle harmonogramu, poruchy žádné, surovin dostatek a doprava jezdila „načas“. Provozní klid. Těším se na  večer strávený doma s rodinou a návštěvou z jižní Moravy.

V noci ,nebo nad ránem, mi drnčí na nočním stolku telefon. To nevěstí nikdy nic dobrého, asi nějaká vážná porucha, říkám si v polospánku.  Zvedám sluchátko a slyším nervozní hlas dispečera:“ Josefe, je zle. Před branou stojí tank a další jedou okolo, pusť si zprávy a uslyšíš co se děje ,jsme obsazování  Rusáky. Přijeď co nejdříve do závodu . Snad se nějak dostaneš. Svolávám všechny vedoucí. Nashle.“

 V momentě jsme všichni vzhůru, já se oblékám a rodinná návštěva i manželka uvažují co dále. Jen roční syn Zbyněk klidně spí. Po krátké poradě je rozhodnuto. Návštěva pojde domů na jižní Moravu, Zbyňka zavezeme k paní která jej vždy dopoledne hlídá , manželka musí do práce lidem připravit výplatu a já pádím do garáže pro auto a rychle do závodu.

                                           Odpich.

Odpich znamená pravidelné vypouštění tekutého surového železa ze spodní části (nístěje) vysoké pece. Takových odpichů se dělalo 8 až  10 za 24 hod.

 Odpich je obřad, rituál, který má své postupy a pravidla.

Odpich je  dílčí inventura práce nejen vysokopecařů, ale i všech předcházejících profesí a technologií. Ať je to těžba vhodných železných rud, vápence  a jejich úprava, doprava, homogenizace, aglomerování, odtřídění drobných podílu a jejich využití, nebo těžba uhlí, výroba koksu. To vše a mnoho dalších postupů je třeba vyhodnocovat  než mohou vysokopecaři  určit  a realizovat správný způsob sypání surovin do pece. A co navíc, pecaři musí předvídat a sledovat  řadu dalších ukazatelů, protože  každý technologický  zásah  na sazebně ( vstupní, násypné,zařízení do vysoké pece) se projeví  až při odpichu za 8 hod.

Vlastní opich začne vypouštěním horní strusky, kdy se sníží hladina tekutých produktů v peci.  Pak první tavič provádí kontrolu připravenosti . Obejde pec na pecní plošině a zkontroluje chlazení výfučen a jejich čistotu. Dále zkontroluje naplnění ucpávačky ucpávací hmotou a správnost provedení  odlučovače železa a spodní strusky ,“ryn“ a jejich vysušení. Důležité je správné postavení „veronik“( pojizdných misičů), a struskových pánví, aby železo a struska netekly do kolejiště. Podívá se na hodiny a společně s osádkou si začnou oblékat ochranné oděvy  . Klobouk, halenu, rukavice, kamaše vše je uzpůsobeno tak ,aby kapky tekutého kovu ztékaly nebo se odrážely od látky a nemohly ji propalovat. Ty nejlepší ochranné oděvy byly zhotoveny z látek které měly hliníkovou povrchvou vrstvu. Taviči vypadali jako obalení „alobalem“. Oděvy byly velmi účinné odrážely teplo i kapičky železa.

          Nasadí nový vrták do vrtačky odpichu. Hrot vrtáku umístí přesně na odpichový otvor a spustí elektromotor. Osádky tlačí vrtačku do otvoru a tím začíná vlastní odpich. Je třeba vrtat aspoň 1,5 m přes ztvrdlou ucpávací hmotu z předcházejícího odpichu.

Po několika minutách vrtání se objeví  malý pramínek surového železa, to je znamení že otvor je provrtán a vrták se musí vytáhnout. Tok surového železa sílí , železový žlab se pomalu plní a hladina stoupá.Železo pak přes syfonový odlučovač vytéká  a směrováno žlaby do veroniky. Tavič odebere vzorky železa pro chemickou laboratoř. Povrch žhavého tekutého  železa je vždycky trochu jiný a zkušení taviči a mistři s vysokou přesností určují  jeho chemické složení a teplotu. Na základě odhadu je možné provést korekční zákrok  až o půl hodiny dříve, než se tavič doví přesnou analýzu z  laboratoře. Železo stále teče, ale už se objevuje také struska,která plave na povrchu a musí se usměrnit na opačnou stranu odlévárn  než železo, tedy do struskových pánví.

Teď musí pracovat naplno odlučovač na konci hlavního železového žlabu. Strusku nechceme v železe  a ani  železo ve strusce. Při smíchání vždycky vzniknou ztráty.

Pec se pomalu vyprazdňuje strusky  ve žlabu přibývá  a železa ubývá. Když hladina tekutých produktů  v peci klesne natolik, že žhavý plyn se prodírá odpichovým otvorem ven, odpich končí.  Ale závěr je hodně efektní . Plyn sebou strhává kapičky žhavého  železa , ty na vzduch hoří a vytvářejí  nádherný ohňostroj , až 15 m dlouhý. To je něco pro exkurze  a filmaře.  A když přišla nějaká vzácná návštěva a chtěla vidět odpich, tak jsem předem telefonoval na pec: „Zdeno  ,  odpich na čas a závěr pořádně „vyfrkat“ ať  návštěva něco vidí.“  Ohňostroj se většinou povedl. Říkám většinou, protože i u odpichu se mohlo přihodit něco nepříjemného.

Mohla  se vytrhnout ucpávací hmota z minulého odpichu,  mohla být uměle zkrácena doba odpichu ,protože byla plná veronika , nebo železo teklo mimo vytýčenou trasu do veroniky. Nebo ucpávačka nebyla schopna překonat  tlak tekoucího kovu  a ucpávací hmotu natlačit do odpichového otvoru.  Potom se muselo okamžitě omezit foukání do pece, snížit výroba  až do odstranění závady

                                        Vistemat   a  Termovit .

V šedesátých letech , po uvedení do provozu moderní 6.vysoké pece uvažovalo vedení závodu o dalších technických inovacích. Jednou z nich bylo i využití vysokopecní strusky na výrobu nehořlavého ,vláknitého isolačního materiálu , který nutně potřebovali stavbaři pro lepší tepelné zabezpečení staveb. Pro nás vysokopecaře to znamenalo zajištěný  prodej isolačního výrobku a lepší využití strusky. Bylo rozhodnuto: Závod 1. postaví  výrobní linku. Společně s Výzkumným ústavem stavebních hmot Brno vznikal projekt a posléze  výstavba poloprovozní linky.  Technologii poskytli výzkumci, naši zaměstnanci po zaučení zahájili zkušební výrobu isolačních desek  Vistemat – Vítkovické struskové isolační materiály.

V kontinuální kupolové tavící peci se koksem roztavila struska a kyselé přísady. Tavenina se pomalu vytékala na čtyři rychle se otáčející rozvlákňovací kotouče, kde se tvořilo  struskové vlákno , to se vzduchem ochladilo a potom  usazovalo  v komoře. Vrstva minerálních vláken se pokropila fenolformaldehydovou pryskyřicí , která vlákno slepila a zpevnila .Usazovací komora byla slabým místem výrobní linky,protože vrstva vláken nebyla rovnoměrná, vznikaly desky s nerovnoměrnou hmotností a tím i nerovnoměrnýmí isolačními vlastnostmi.  Tak zvaná druhá jakost. Rozdělení výrobků na první a druhou jakost prováděla pracovnice za lisem na konci linky podle  daných kriterií jako: chyby v tloušťce, ořezu, obsahu pryskyřice a vzhledu.

Na výrobním zařízení pracovalo celkem 30 pracovníků vč. údržby. Měli k dispozici velmi slušně vybavené sociální zázemí  se šatnami, sprchami , jídelnou ,kde se dovážely obědy.  Výrobní středisko nebylo oplocené a nestálo také v areálu vysokopecního závodu (čehož občas využili nesvědomití zaměstnanci k návštěvě hospůdky), ale na haldě ,kam museli zaměstnanci dojíždět autobusy DPMO. Všude byl pořádek , tak nezvyklý v socialistických stavebních podnicích a také dodržování technologických předpisů bylo na velmi dobré úrovni. Prostě středisko, které si na sebe vydělalo. A že fenol formaldehydová pryskyřice nebyla pro zdraví žádným přínosem se tenkrát neřešilo.

I přes odloučenost od závodu začalo být středisko Vistemat brzy velmi známé, protože nazelenalé strusko- vláknité desky 120 na 60  II. kvalita  byly mimořádně žádané zboží u soukromých stavebníku. Nikdo se nepídil po surovém železe, ale po Vistematu byl „hlad“ stále, protože  druhou jakost si mohli odkoupit stavebníci za nižší cenu. A to bylo vysokopecní terno. Stavebníci z blízka i daleka chodili do závodu s prosbou o odprodej druhé kvality.  Za prodej Vistemat dvojka se nikdy nebraly úplatky, ale někdy bylo možno získat stavební nebo dodavatelské preference. Tenkrát bylo všeho málo a budovat bylo potřeba. Také jsem si Vistemat koupil na stavbu domku.

Vistemat byl a je pojmem i v době kdy jeho výroba byla postupně nahrazena jinými lehčími vláknitými isolačními hmotami.   Po omezení výroby  Vistematu byla celá linka doplněna zařízením na výrobu TERMOVITU.

Na začátku 70-tých let byl vysokopecní proces intenzifikován, snižovala se spotřeba koksu,zvyšovala se teplota dmýchaného větru. S tímto procesem začalo stoupat procento poruch ,které byly způsobeny nedokonalou tepelnou izolací mezi žáruvzdorným zdivem a ocelovou konstrukcí ohřívačů větru , horkovětrným  potrubím  a podobnými vysokopecními prvky.  Vistemat naprosto nestačil . Hledali jsme jiný materiál schopný teploty nad 1200 stupňů C vydržet. A našel se. Někde na západě, snad v USA , byl vyvinut vláknitý materiál na bázi AL 2 O3,který se používal  v raketovém průmyslu a vydržel teploty přes 1260 stupňů Celsia. To by bylo něco pro nás, to potřebujeme. Ale tenkrát dovoz ze západních zemí byl těžko dostupný a sektor stavebnictví, kterému vývoj náležel jako obyčejně pokulhával.

 Co dělat, musíme si pomoci sami. Tak v roce 1975 bylo rozhodnuto : „jdeme do toho“. Začalo jednání s výzkumníky z Prahy o možnosti provedení a cesta se zdála být schůdná, hlavně proto, že bylo možno využít linku Vistemat, tu upravit, doplnit a zkusit  výrobu. Nechci detailně popisovat začátky výroby Termovitu, ale můžete si ji přečíst na mém Blogu. Přes veliké technické potíže a finanční problémy se díky maximálnímu nasazení  výzkumných pracovníků (garanti technologie) a hlavně zaměstnanců provozu110 a technického oddělení našeho závodu , byl 21.12. 1978 proveden první slavnostní odpich a rozvláknění  vítkovického Termovitu. Byli jsme první neutajovaná výroba v Evropě. Senzace a obdiv v celém hutním sektoru bývalé RVHP. Opět se projevila vypěstovaná schopnost lidí v našem závodě řešit úspěšně a hlavně okamžitě technické a výrobní problémy . Byl to zasloužený úspěch, hutníci dostali  super izolační materiál.

A co soukromíci? Ti mohli použít Termovit na izolaci doma vyrobených kotlů k ústřednímu topení.

 

                                                                         

                               21.srpen 1968

Na  ten den nelze zapomenout.  20.srpna odpoledne  jsme odcházeli  z práce s pocitem , že je skoro všechno  v pořádku ( provoze není nikdy úplně všechno v pořádku).  Pece vypouštěly surové železo podle harmonogramu, poruchy žádné, surovin dostatek a doprava jezdila „načas“. Provozní klid. Těším se na  večer strávený doma s rodinou a návštěvou z jižní Moravy.

V noci ,nebo nad ránem, mi drnčí na nočním stolku telefon. To nevěstí nikdy nic dobrého, asi nějaká vážná porucha, říkám si v polospánku.  Zvedám sluchátko a slyším nervozní hlas dispečera:“ Josefe, je zle. Před branou stojí tank a další jedou okolo, pusť si zprávy a uslyšíš co se děje ,jsme obsazování  Rusáky. Přijeď co nejdříve do závodu . Snad se nějak dostaneš. Svolávám všechny vedoucí. Nashle.“

 V momentě jsme všichni vzhůru, já se oblékám a rodinná návštěva i manželka uvažují co dále. Jen roční syn Zbyněk klidně spí. Po krátké poradě je rozhodnuto. Návštěva pojde domů na jižní Moravu, Zbyňka zavezeme k paní která jej vždy dopoledne hlídá , manželka musí do práce lidem připravit výplatu a já pádím do garáže pro auto a rychle do závodu.

Cestou si vybavuji povídání mého prvního šéfa Jendy o tom jak organizovali vysoké pece, když přišli Němci obsadit Ostravu. Je to zajímavá paralela.

Před závodem stojí ruský tank a míří na vstupní bránu. Dovnitř vstupuji jako vždycky a běžím na dispečink zhodnotit situaci. Oba dispečeři hlásí:“ Prozatím všechno jede“.  Oddechnu si a říkám „plynovému dispečerovi“ drž bečku (plovák plynojemu) nahoře. To znamená plný plynojem. Mezitím se schází skoro celé vedení závodu, aby rozhodlo co dál. Válečné poznatky z roku 1939 se začaly uplatňovat a první rozkazy byly vyřčeny. 

Za prvé: zajistit, aby všechny agregáty měly svou obsluhu, pro případ ,že by se lidé z domovů nedostali do práce a nemohli vystřídat současné osádky.   Pro lidi, kteří nemají vystřídání a musí zůstat u strojů je nutné zajistit jídlo a pití v kantině.               

        Za druhé: částečně omezit výrobu pecí,  aby nevznikaly zbytečné poruchy, které by se těžko odstraňovaly.  

           Za třetí: získat informace o fungování dopravy a její výhled (pokud možno).  Dodržovat harmonogram odpichů.                         

            Za čtvrté: zkontrolovat a doplnit všechny zásobníky koksu, aglomerátu a vápence a zjistit stav ve výrobě a dodávkách těchto materiálů 

            Za páté :  Zajistit rozpis mimořádných služeb vedoucích na všech střediscích a provozech. Závodní mimořádná služba bude pracovat na dispečinku a bude informovat podnikové vedení  .

Žádná politika, výroba měla přednost. Tíživá situace se projevila příznivě na všech lidech v závodě. Povinnosti a úkoly, i mimořádné, byly plněny přesně a včas. Lidé si vycházeli vstříc, nikdo nebručel a nenadával . Stáli jsme při sobě, protože nikdo nevěděl co bude dále. Pojede závod, budeme chodit do práce, nebude se zatýkat?  To nikdo nevěděl.

Většina vedoucích byla v závodě a sledovali vývoj „internacionální pomoci“.  Sledovali jsme zprávy z rozhlasu, ale ty se týkaly hlavně Prahy.  Z Ostravy skoro nic. Tak jsme dělali to co jsme uměli nejlépe,vyrábět surové železo a zajišťovat plyn pro chod podniku. 

Střídání proběhlo dobře, na odpolední směnu  přišli všichni    pracovníci. Agregáty byly obsazeny, doprava fungovala.  Vedení rozhodlo, že někteří vedoucí půjdou v 18.hod  domů si odpočinout  a nastoupí zítra v 6.00 hod do práce.  Bylo nutné zajišťovat kontinuitu řízení výroby.  

Také střídání z odpolední na noční směnu proběhlo bez problémů, výroba běžela  a doprava fungovala.

Příští den ráno vedení zhodnotilo situaci , omezilo mimořádné služby s cílem stabilizovat výrobu a předejít poruchám.

První šok přešel a všichni začali uvažovat co bude dále, jaké bude zásobování základními potravinami a hlavně zjišťovat co doma v ledničce nebo spíži chybí . Bude cukr a chléb? Budou výplaty? Kde zásoby koupíme? Měli jsme obavy zda lidé místo do práce nebudou běhat po obchodech  a doplňovat zásoby.  Proto mimořádné služby vedoucích ve zmenšeném rozsahu pokračovaly  .

  V průběhu dalších dnů  se v našem závodě  nic mimořádného nestalo, výroba se dostávala do normálu  , služby byly bezpředmětné a byly zrušeny.  Zaměstnanci chodili do práce a vedení státu se připravovalo  na další politický boj.  Ale to už je jiná kapitola.     

A závěr: ani Němci v roce 1939,ani Rusové v roce 1968 si nedovolili vysoké pece ohrozit nebo zastavit.   AŽ………                                                           

Co spadlo na konci války při bombardování Ostravy do plynojemu?

Můj první vedoucí a skvělý učitel, Jenda Lipovský, mi vyprávěl, jak to bylo za války s provozováním plynojemu 20. 2. 1945 při ohlášeném spojeneckém leteckém náletu. Nebylo to vůbec jednoduché. Vysoké pece musely být včas utlumené, neprodukovaly žádný plyn, strusku ani železo. Plynojem byl odstaven pokud možno v horní poloze plováku. Veškerá spotřeba plynu byla zastavena, světla v halách a na odlévárnách zhasnuta, tekutá struska se nesměla vylévat. To vše proto, aby letadla nebyla upozorňována na přesné umístění vysokých pecí. Lidé odešli do krytů. Jen nejdůležitější profese zůstaly na pracovištích. Začaly padat a vybuchovat bomby. Bylo veliké štěstí, že Američané netrefili žádný důležitý provozní objekt. Avšak trefili protiletecký kryt na struskárně a v něm zahynula řada ukrytých zaměstnanců.

Nálet skončil a lidé se pomalu vraceli na svá pracoviště. Ale co to? Plovák plynojemu samovolně trvale klesal. Plynový dispečer rychle obvolával telefonicky všechna odběrová místa, aby zjistil „černého odběratele“. Ale bez úspěchu, všichni ukázněně zastavili odběr plynu.  Plovák stále pomalu klesal, a nebezpečí, že se plynojem vyprázdní, tlak klesne v plynové síti na nulu a chladnoucí potrubí začne přisávat vzduch, bylo stále větší a větší. Směs plynu a vzduch v uzavřeném prostoru plynového potrubí vždy hrozila výbuchem. Na výbuch stačila malá jiskřička. Plynový dispečer neztratil duchapřítomnost a volal plynového technika a údržbáře ke kontrole potrubí. To bylo v pořádku. Tak rychle běželo na plynojem, na stále klesající plovák. Byl nejvyšší čas. Plovák skoro dole, závaží nahoře, a stále nevíme co je příčinou. Rychle vyběhli po schodech na první plošinu a ejhle ve vrchní části plováku v plechu byla okrouhlá díra o průměru cca 30 cm a z ní fičel vysokopecní plyn do ovzduší.  Rozhodnutí muselo přijít okamžitě, bez průtahů a diskuzí. Vyžadovala si to kritická situace. Kontroloři si sundali vlastní prošívané kabáty (bylo chladno), zkontrolovali směr větru a po jeho směru se přiblížili opatrně k otvoru. Otvor byl čistý, bez nějakých cizích předmětů, jen okraje plechového pláště byly jako otrhané, prohnuté dolů, do plynojemu. Bylo jasné, že do plynojemu něco při náletu spadlo a prorazilo vrchní část pláště. Co to bylo, nikdo nevěděl. Byla to bomba, nebo nevybuchlý protiletecký šrapnel, nebo část zasaženého letadla??? Na úvahy nebyl čas. Prošívaným kabátem ucpali otvor, tím zamezili hlavnímu úniku plynu a zastavili klesání plynojemu. Kabát zatížili přineseným kusem plechu a rychle rozhodli co dělat dále, aby se plynojem mohl provozovat.

Jedna skupina údržbářů běžela pro „dýchací aparáty“ (přístroj, který umožnil pracovat v prostředí zamořeném plynem), nasadila si je a k otvoru připravila kabely svařovacího agregátu. Druhá parta běžela do dílny a připravila z potrubí fí 500mm krátký nástavec s přírubou a utěsněným víkem. Tuto součást vynesli na plynojem k otvoru, odšroubovali víko, aby plyn mohl stoupat a hořet. Nasadili nátrubek přes otvor a okraje přivařili k plechu plynojemu. Při svařování se unikající plyn vznítil, ale jeho spalování v otevřeném prostoru nikomu nevadilo, jen bylo třeba dávat pozor na popálení. Po svaření celého obvodu nátrubku, zpětně nasadili těsnění a víko přitáhli šrouby. A bylo po úniku plynu, vysoké pece mohly pomalu obnovit provoz a plynojem doplnit na bezpečný objem. Celá akce byla za 2 hod hotová. Akce na olympijskou zlatou. Ale co leží ve vodě a bahně na dně plynojemu, to nikdo nevěděl tenkrát a nedovědělo se to 28 let.

Až při další opravě, po havárii plováku, v roce 1973 jsme se rozhodli cizí předmět ze dna plynojemu odstranit. Proč? Protože nám policejní pyrotechnici řekli:“ pokud je v plynojemu letecká puma z náletu dne 20. 2. 1945, je veliká pravděpodobnost, že trvalé drobné otřesy a chvění dna ji dříve nebo později odpálí“. To sdělení nás pořádně vyděsilo. Výbuch by rozmetal plynojem, voda zničila celé okolí pecí a hořící plyn by zkázu dokonal. Takže rozhodnuto: Předmět (na 80 % puma) musí ven. Plynojem se po dalších pečlivých přípravách znovu odstavil, údržbáři vypálili otvor do plynojemu. Dobře instruování vybraní pracovníci si navlékli nepromokavé rybářské obleky, vzali lopaty a šli opatrně hledat cizí předmět. Hledali pod průlezem, kde do plynojemu spadl. Tam nic nebylo. Hledali dále a dále, až HURÁ našli. Byl to válcový předmět, teď už s jistotou BOMBA. Následoval okamžitý telefonát na pyrotechniky a organizování bezpečnosti při převozu ze závodu na střeliště. Zastavený provoz na silnici, evakuací zaměstnanců a další opatření nebyla zbytečná, protože 120 kg vážící puma byla aktivní. Všichni v závodě si oddechli a Láďa, který bombu v bahně nohou vyšmátral, dostal mimořádnou odměnu 200 Kč, což bylo tenkrát normální.

Jak jsme později zjišťovali, byl náš plynojem jediný, který „přežil“ plný zásah letecké bomby. Kdyby bomba vybuchla, tak rozměr katastrofy by byl obrovský: úplně zničený plynojem, 50 000 m3 vody by zaplavilo a „spláchlo“ okolí, plynočistírnu, kolejiště, 6. ústřednu, plynovody